Když jsem pátrala po dřezu, který by byl krásný a zároveň nevyžadoval zvláštní údržbu, rozhodla jsem se pro granitový dřez. Vzhledem k tomu, že mám v oblibě doplňky z materiálů blízkých přírodě, bylo další možností pořídit si dřez z materiálu zvaného pohledový beton. Ten jsem postupně zavrhla, protože vůči betonu v kuchyni mám stále předsudky.
Co tomu předcházelo
Když zapátrám v minulosti, zjišťuji, že kuchyně a činnosti s ní spojené nikdy nebyly středobodem mého života. Ale časem jsem svůj postoj změnila. Zvlášť teď, když díky zahrádce přibyla možnost zpracovávat si vlastní zeleninu a ovoce.
Kuchyně v novém domečku je zatím na hony vzdálená našim představám, ale zařídit jde i po internetu – třeba na https://bonio.cz/. My jsme zatím pouze vyhodili plastový dřez a vyměnili starou, víceméně zničenou umakartovou desku za novou laminátovou (z hobby marketu…). Přiznávám, že tohle řešení opravdu odporuje našemu původnímu záměru, který hlásal: Jen žádná provizoria! Hlavně si nepořizujme nic, co budeme za pár let vyhazovat! Babička kuchyni posledních pár let, kdy bydlela s námi, nepoužívala. Za svého života se urputně bránila tátově snaze o jakoukoliv modernizaci jejího obydlí. „Co už na těch pár let“, odbývala ho pokaždé. Stejně mi bylo smutno, když jsme součásti staré kuchyně vyhazovali. Vybavil se mi klasický obraz návštěvy babičky v době pozdního léta: hrníčky s čajem, koláč přikrytý utěrkou a hroznové víno.
Koupi dřezu jsme nepromýšleli. Nerezový dřez adekvátních rozměrů jsme si odnesli během jedné návštěvy kuchyňského studia. Doma se nám sice vrší hromady katalogů o bydlení a bytových doplňcích, kterými nás zásobují rodiče a známí, ale po pracovním dni už opravdu nezbývá síla ani vůle něco vybírat. Nicméně i po zakomponování obyčejné desky a dřezu prokoukla kuchyně asi tak o 100 procent a já k ní najednou začala mít dobrý vztah. A rozhodla jsem v ní konečně udržovat pořádek. Dobrovolně a s radostí, ne jako dříve v garsonce, kde byl každodenní úklid kuchyňského koutu otravnou nezbytností, pokud člověk nechtěl usínat za odéru nemytého nádobí.
Nerez už raději ne
Nerezový dřez (i jeho dražší varianty, jak mi potvrdili známí) má jeden problém. Ani ne tak funkční. Spíše estetický. Je na něm všechno vidět: každý škrábaneček nebo kapička. To můžete ignorovat, ale mně to prostě vadilo! Dřez jsem neustále leštila a vzpomínala při tom na babičku, jak v posledních letech života pořád chodila s hadrem a něco pucovala. To by samo o sobě nevadilo. Problém byl, že ten hadr měla jeden jediný a používala ho na boty, televizní obrazovku, okna i obrazy. Když jí ho někdo vzal, byla opravdu zoufalá. A neváhala ho nahradit kapesníkem nebo ponožkou.
Kapky na dřezu mě přiváděly k nepříčetnosti a uvědomila jsem si, že tímto tempem si rozvinu obsedantně kompulzivní poruchu o nějakých 40 let dříve než babička. Tak jsem se ponořila do té haldy informací a potom prohledala internet. A v tomto článku jsem objevila výhody dřezů z umělého kamene. Nejlevnější řešení to asi nebude, chvíli se budeme prát s kocourem o zbytky, ale ta krása stojí za to.
Že granit je již déle oblíbeným materiálem kuchyňského vybavení, jsem se dočetla zde. Po mohutné diskuzi, jsme vybrali dvojdřez z granitu s okapem v pískové barvě. Ve hře byla i tmavohnědá barva, ale bála jsem se, že by na jeho povrchu ulpíval vodní kámen. Tmavý dřez by však ocenil Ferda, který rád zalézá do omezených prostorů. Jeho černý kožíšek by tak pěkně splynul s tmavým pozadím dřezu, takže by trvalo déle, než by ho někdo z jeho oblíbeného odpočívadla vyhnal. Dřez zatím máme na půdě, čeká na novou kuchyňskou desku a možná také na osudný den, kdy upustím pánev nebo těžký hrnec a starý dřez promáčknu. Ten se tak definitivně odebere do věčných lovišť.
A jaké místo má oblíbené vaše kočka?
