Auta jsem miloval už od malička a není divu, že sotva jsem lezl, už jsem si s nimi hrál. Když proberu svoje fotky z dětství, vidím na nich sebe, obvykle jak držím nějakého angličáka nebo třeba plastovou Tatru a jezdím s nimi. Neexistuje zřejmě žádná moje fotka bez auta. Tahle vášeň mne neopustila ani v pubertě, kdy jsem začal honit holky. Bylo tedy jasné, že se auta stanou i mým povoláním…
Těším se, jak se udělám pro sebe
Zvolil jsem tedy učňovskou školu, kde se dá vyučit na automechanika. Snažil jsem se toho pochytit co nejvíc. Logicky jsem byl ve svém živlu hlavně v dílně. Tam jsem se mohl jaksepatří vyřádit. Pochopitelně jsem ale hltal i teorii, protože některé věci znát musíte a jinak, než studiem se k nim prostě nedoberete. Takže jsem úspěšně absolvoval a pak si udělal i maturitu. Nadšeně se vrhl do praxe. První zkušenosti jsem pak získal ve velké autodílně ve městě. Sledoval jsem, jaké jsou nejnovější trendy v autodoplňcích nebo nářadích, v čemž mi pomáhá například Inity. A celou dobu jsem se ale těšil, jak se udělám pro sebe…
Koukat do blba nemám šanci
Když potom klaplo vybudování autodílny s Martinem, bylo to jako nádherný sen. Dali jsme dohromady peníze, a jak si přečtete tady, zjistili jsme, co je to vlastně zastavárna a zastavili jedno moje auto, aby bylo do začátku na výbavu a kšefty se rozbíhaly. Po necelých dvou letech už jsme získali slušnou pověst i v okolí. Díky tomu jsme neměli prostoje. Sotva jsme opravili jedno auto, už tu bylo do opravy další. Nestalo se mi, že bych v dílně koukal do blba a neměl do čeho píchnout a Martinovi jakbysmet. Dokonce jsme dospěli k názoru, že by bylo fajn dílnu rozšířit a koupit nový dvousloupový zvedák.
Čeká nás klasické kolečko
Jenže chtěli jsme pořádný, kvalitní, a to leze do peněz. Proto jsme se protentokrát rozhodli zastavit Martinova Forda. Chtělo to trochu víc peněz a tahle nablýskaná zánovní kára nám je slibovala. V autozastavárně jsme absolvovali klasické nám dobře známé kolečko sestávající z odhadu ceny a následného sepsání smlouvy. Počítali jsme s tím, že tentokrát tam autíčko zůstane o něco déle. Půjčovali jsme si větší sumu, ale nedalo se nic dělat. „Jo dvě procenta pánové,“ připomněl nám Marek. Tolik si počítal jako poplatek z ceny.
Zažíváme těžké loučení
Nezbylo nám než se s tím smířit. Přesto jsme za nablýskaným Fordíkem koukali trochu smutně, když jsme odcházeli. „Brzy si pro tebe přijdeme,“ slíbil mu ještě Martin. Ani tentokrát jsme nechtěli zástavu, při které bychom s vozem mohli jezdit. Museli bychom platit ještě o půl procenta peněz víc, a to při ceně Fordíka hodí docela dost velkou sumu. Proto jsme se s ním s těžkým srdcem rozloučili, Věřili jsme ale, že brzy bude Martinovi znovu říkat pane. Bohužel se ale brzy objevil problém, a to tehdy, kdy jsme to nejméně čekali.
Přichází nečekaná nepříjemnost
Uběhl asi týden, co byl Fordík v zástavě, když se najednou ozval telefon. Volal mi Marek ze zastavárny. „Do areálu zastavárny vnikli vandalové. Zranili ostrahu a poškodili několik aut. Váš Ford je bohužel mezi nimi,“ oznamoval nám zkroušeně. Bylo mi jasné, že je mu to hrozně líto, jenže Martin už vzápětí viděl rudě. Když jsem mu to řekl, sprostě nadával. Ještě, že jsem služební telefon bral já. Chápu, že to není Markova vina. Podařilo se mi uklidnit Martina. Když bouřka přešla, už chápal, že se něco takového stát může. Ještě štěstí, že vůz nikdo neukradl. Ostatně, i těm, kteří by v zastavárně chtěli prodat svoje kradené věci, nastávají krušné časy, jak píší v následujícím článku. Vysvětloval jsem proto Martinovi: „Neboj, areál je pojištěný. Pojišťovna všechno zaplatí a Marek zajistí opravu,“. Naštěstí Marek opravdu dostál svému slovu a do týdne byl Fordík jako nový. Všechno skončilo šťastně.
